Po divoké éře všeho chemického, zářivého a divného lidé pomalu začínají chápat, že to nebyla zrovna ta nejlepší volba. Nejhorší na tom však je, že na pořádné výsledky a dopady, které taková strava má na člověka, se muselo počkat minimálně několik let. Výsledky už tu dávno jsou a nejsou zrovna lichotivé. Lidé, kteří zůstali ještě v druhé polovině minulého století svým stravováním, také tak vypadají. Tloustneme, máme problémy s cévami, srdcem, játry. Naše těla už nadále nechtějí mastné a tovární výrobky, my jsme na nich tak trošku ale závislí. Lidstvo si čichlo k cukru a fabrikovaným „sloučeninám“ a velmi těžko se od nich odvrací.
Éra zdravé posedlosti
Trh však na nikoho nečeká, a tak se někteří podnikavci začali na této nové a dnes už globální vlně všeho domácího, lokálního a zdravého a přírodního pěkně vozit. Samozřejmě, pravda je taková, že jsou to možná ještě horší varianty toho předešlého, ale to už spotřebitel nevidí. To však vůbec neznamená, že profitovat se dá pouze jednoduchými změnami ve složení, na této vlně se dokáží svést i takoví jedinci, kteří by dřív horko těžko bojovali s velkými korporacemi – právě touha po lokálním, zdravém a bez chemie je hnacím motorem malých farem, výrobců a dalších, kteří nyní slaví takovou menší renesanci, protože už je o jejich výrobky zase zájem.
Samozřejmě je otázka, do jaké míry je taková posedlost udržitelná, neboť člověk sám si navykl velkému množství a velké množství také požaduje přirozenou cestou = to však není možné, už jen proto, že přírodní produkce má holt své limity, kterýchžto musí dodržovat. Pak je jen otázka času, kdy opět spadneme do onoho kolečka chemických sloučenin v našem jídle.
Má vůbec cenu něco začínat?
Samozřejmě, že ano. Hlavně lidé v okolí ocení, pokud budou mít přístup ke zdravým produktům, které jsou poctivé a přírodní. Je však otázka, kdy nastane ten bod zlomu, kdy budete muset najít kompromis mezi čistými produkty a nějakým tím malým aditivem – dneska se už bez toho zkrátka neobejdete.